+ kousek přes Srbsko – až na albánské hranice
24. července. – 4. srpna 2007 s cestovkou
Základní údaje země:
republika Černá Hora je od 3. června 2006 nezávislý a samostatný stát – rozloha – 13.812 km2, počet obyvatel – 662.000, z toho Černohorců je 62%, Srbů 10%, Albánců 6,6%, Muslimů 14,6% a Chorvatů 1%. Černohorci jsou převážně pravoslavného vyznání – 65%, katolíků je 9%, Islám vyznává 19%, zbývající bez vyznání.
Hustota zalidnění – 42 obyvatel na 1 km/km2, hlavní město – Podgorica (120.000 obyvatel), měna – Euro, Nejproslulejší je – historické jádro města Kotor v boce Kotorské, Risanský a Kotorský záliv, pohoří Durmitor a kaňon řeky Tary.
A je tu další rok, a s ním opět rozhodování kam v létě na kole vyrazit. Koukal jsem po Albánii, dokonce mě na ni i kamarádi zvali, ale nějak z toho sešlo, měl jsem prasklý rám a protože jsem ho měl v obchodě na reklamaci, tak zájezd vyprodali a já, po vyřízení reklamace s výměnou za nový rám již jen mohl vybrat něco jiného. Zaujal mě zájezd do Černé Hory, protože jsem v ní již před třemi lety byl s rodinou na poznávacím zájezdu bez kola a moc jsem si přál se sem ještě vrátit a pořádně si ho na kole projet. Podle toho co jsem tam viděl to rozhodně stálo za to.
Den první a druhý, 24. – 25. 7. – Cesta do Černé Hory se zastávkou a projížďkou v Srbsku(najeto 33 km, převýšení 688 m)
Takže jsme na brněnském autobusovém nádraží na Zvonařce a nakládáme. Pak se již v autobuse pomalu ukládáme ke spánku, abychom se ráno za krásného rudého rozbřesku probudili v srbském městečku Sirogojno. Odsud vyrážíme na zajímavou projížďku na kolech přes vesnici Trnava (krásný slovenský název) krajinou, která se velmi podobá té naší. Jen s tím rozdílem, že v každé vesnici jsou vylepená smuteční oznámení zemřelých, jak nám bylo vysvětleno, jako projev úcty zemřelým. Celá trasa se vyznačuje docela slušným převýšením. Prohlédli jsme si zde vodní mlýn, tak typický pro skoro celý Balbán (stejný jsme viděli jak v Rumunsku, tak na Ukrajině). Pak jsme si poseděli v hospůdce s místními, kde jsme si dali kávu po zdejším způsobu – v džezvě dvakrát převařovanou, místní pivo velmi podobné tomu našemu a taky jsme si zde nakoupili naletou kávu do zásoby. Pak jsme dojeli zpět do vesnice Sirogojno, kde jsme si prohlédli skanzen. A nutno podotknout, pořádně vyfotografovali. Tyto skanzeny jsou vděčným objektem. A pak jen zase na autobus a už přímo do Černé Hory.
Den třetí, 26. 7. – Z kempu Biogradska gora okružní jízda v Biogradském národním parku přes vrcholek Zekova Glava
Takže, po noclehu v kempu Biogradska gora, kam jsme předchozí večer přijeli autobusem, jsme nastoupili na okružní jízdu Biogradským národním parkem. Jedná se o park v jednom z nejkrásnějších Černohorských pohoří, ležícím mezi řekami Lim a Tara, který se vyznačuje velmi důležitou kuriozitou. Jako v jediném v něm není zakázán pohyb na kolech po všech běžných cestách. A jak jsme později zjistili, vůbec na něm není znát nějaké poškození od kol. To by měli vidět všichni naši ochranáři, kteří tak statečně bijí proti kolům a přitom většinou zcela ignorují tak nebezpečné devastační vlivy, jako jsou koně, motorky a auta. Opravdu, zde to naprosto vyvrací zdejší skutečností. Ovšem, to by někdo z těch našich zabedněnců musel „chtít“ vidět. Je to spíš odvádění pozornosti od jiných „zájmů“.
Jeho rozloha je asi 130 km2, Nejvyšší vrchol je Crna glava 2.139 m.n.m. Bjelasica je pokryta více trávou než lesy a je zde roztroušeno mnoho salaší. Kemp leží u Biogradského jezera, které je největší ze šesti jezer v NP. Je dlouhé 1.100 m, průměrná šířka je 400 m, průměrná hloubka je 4,5 m a z vlastní skšenosti mohu potvrdit že se v něm naprosto fantasticky plave, jen vstup do něho je nepříjemným bahnem.
Okruh se nalézá v průměrně ve výše 1.800 – 1.900 metrů po kamenitých cestách s výjezdem na Zekovu glavu (vrchol uzavřen – vojenský prostor). Jsou zde po celé délce znamenité výhledy, pohledy na pasoucí se koně a ovce, v kolibách lze nakoupit sýr a pálenka. V podstatě naprosté blaho. Jen jsme byli trochu zklamáni počasím, kde, dle informace průvodce, jsme měli v určité části překonat sněhový úsek, ale žádný se nekonal. Horké léto ho vyjímečně zdolalo. Takže na nás zbylo jen vedro a sucho. Takže na poslední salaši před sjezdem dolů do kempu jsme si to vydatně vynahradili a využili zdejší pohostinnosti a řádně se napojili pálenkou a kávou a pojedli sýra. :-)) . A zpět do kempu.
Den čtvrtý, 27. 7. – Cesta z kempu Biogradska gora údolím Tary do Žabljaku u Durmitoru
Takže, další den ráno jsme se vydali na cestu, částečně nezáživnou, protože po asfaltu, částečně zajímavou, protože velmi pěkným údolím Tary na pohoří Durmitor a částečně únavnou, protože poslední část bylo asi 13 km dlouhé stoupání s převýšením 700 m.
První část, k údolí Tary byla vcelku nezáživná, ale dala se využít na dokoupení dobrého chleba a nějakých pochutin v místních obchodech. Pak následovala jízda údolím řeky Tary, nejdelší černohorskou řekou (140 km, klesání 4,5 km/km), která se vyznačovala několika velmi impozantními výhledy. Velkolepý kaňon Tary je svojí hloubkou na druhém místě na světě, hned za řekou Colorado. V nejhlubším místě má 1.300 m. Až do roku 1912 tvořila řeka hranici mezi Tureckou říší a Černou Horou. Tato část jízdy končila na známém mostě přes řeku Taru – Djurjeviča Tara. Tento most byl ve své době (postaven v roce 1937 – 41) vrcholem staitelského a architektonického umění. Klene se nad kaňonem pěti oblouky v délce 370 m, největší měří 116m. Most je vysoký 135 m. Pak následoval onen výjezd na náhorní planinu, kde už následoval jen přesun rovinou do Žabljaku, kde nás v kempu Rozvršje čekalo ubytování. Městečko mělo původní název Varezina voda, ale pak dostalo název podle skřehotu žab, ktečré se ozývá z bažin u odtoku vody z místního Černého jezera.
Den pátý, 28. 7. – Pěší výlet na Durmitor od Černého jezera k ledové jeskyni pod Oblou glavou (2.100m.n.m.) u Bobotova kuku a zpět
Takže, tento den, byl určen na pěší výšlap od Černého jezera do ledové jeskyně Ledena pečina (1.730 m.n.m) pod Oblou glavou a pro zájemce až na Bobotov kuk. Počasí bylo perfektní a tak se výlet podle toho také vydařil. Prostředí opravdu horské a únava příjemná a přiměřená.
NP Durmitor leží mezi řekou Tarou a Pivou. Území bylo vyhlášeno za NP v roce 1952 a od roku 1980 zepsáno na seznamu Unesco. Typické jsou lesy borovice černé, které dosahují výšky až 50m, a staré přes 400 let. Vyskytují se zde kamzíci, vlci, lišky, zajíci, medvědi, z ptáků orel skalní a královský, jestřáb, krahujec a tetřev. Nejvyšší hora je Bobotov kuk (2.523 m.n.m.). V horách jsou jasné známky ledovcové i tektonické činnosti. Jen málokde v evropských horách je lze vidět tak výraznou plastičnost zvrásněných vrstev jako v Durmitoru. Po obrovských ledovcích zbyly na Durmitoru velké morénové nánosy a četná jezera.
Ledová jeskyně byla pro nás překvapením. Podle průvodce je v ní sníh a led v tuto roční dobu až po okraj, v tomto mimořádně teplém létě sahal sníh jen asi 50 m pod okraj. Takže očekávané ochlazení se nekonalo. Ale výhledy od ní byly dokonalé. Cestou nazpátek jsme se setkali s téměř vyschlým plesem. Chudáci ovce, seskupené kolem napůl vyschlé louže.
Cestou zpět jsme se dole u Černého jezera zastavili na občerstvení a využívali jsme to, co je v Černé Hoře naprosto normální – všude (v lepší i levné restauraci) je zde k dostání vychlazené zkysané mléko ať kozí, ovčí nebo kravské. Výborné osvěžení a opravdu všude dostupné. U nás by si při tomto požadavku jen personál v restauraci významě poklepával na čelo. Tady si ho dáváme naprosto všude. A hlavně, je kvalitní, velmi chutné a v tomto horku nemá naprosto konkurenci.
Černé jezero – vzniklo v závrtu vyhloubeném tlakem ledovce. Barvu mu dává okolní prostředí. Je studené a žije tu mnoho pstruhů. Hloubka je 49 m.
Den šestý, 29. 7. – Malá vyjížďka ze Žabljaku na vyhlídku Čurovec na okraji kaňonu Tary
Takže, mírně odpočinkový den, jen malá vyjížďka na úžasnou vyhlídku do romantických kaňonů, kam se kousek muselo pěšky. Výhledy opravdu stály za to.
Den sedmý, 30. 7. – Okružní velká jízda kolem Durmitoru přes několik sedel (82 km, 1.960 m převýšení)
Takže, zlatý hřeb, okružní jízda. Vyrážíme ze Žabljaku přes první vrcholek do kaňonu Sušice. Stoupání zajímavé, velmi atraktivní až kýčovité pohledy. Pak mírný sjezd a jízda mírně zvlněnou krajinou s četnými krasovými závrty až ke kaňonu. Krasové závrty jsou zde hojně využívány k zemědělské činnosti. Po kamenitém sjezdu na dno kaňonu Sušice do výšky asi 800 m.n.m. zastávka u pramene u zcela vyschlého jezera. Bývá prý plné vody. Pak opět stoupání do strmého úbočí kaňonu na druhou stranu. Nahoře jízda opět mírně zvlněnou krajinou, ale bohužel mezi četnými požáry. Těch jsme si všimli už dřív, ale teď jsme se k nim opravdu přiblížili. Chvílemi se nedá dýchat. Podle místních je to, když je takovéto sucho, normální a bude pak zas na vypálených místech dobrá pastva. Pak zastávka na osvěžení v baru ve vesničce Trsa. Pak se již cesta začne stáčet doleva kolem Durmitoru pořád jen v mírně zvlně krajině, až za vesnicí Pišce začínáme opět stoupat zpátky do hor. Kolem jsou stále dramatické požáry. Blížíme se k sedlu. To přejíždíme mezi dobytkem, chvílemi je zde zajímavá tlačenice. Akorát, na náš vkus, má ten dobytek nějaké veliké a ostré rohy. Pak romantický pohled na pasoucí se koně u jezera a pak zas na druhou stranu na zvrásněné horniny na kopci. Pak další sedlo a pak již jen sjezd ledovcovým údolím dolů do Žabljaku a opět do kempu Razvršie.
Den osmý, 31. 7. – Přejezd od Durmitoru přes pláně Sinjajeviny a Moračke planine do Nikšiče (druhého největšího města ČH)
Takže, opouštíme kemp u Razvršie a vydávíme se na cestu k městu Nikšič. Jedeme směr Čertovo a Rybí jezero k řeckému hřbitovu ze 13. – 14. století. Ten je velmi fotogenický, spolu s počasím, které nám přichystalo nízké tmavé mraky. Pak jedem směr kaňon Komanica, Šavnik kde nás čeká autobus na pauzu. Pak opět větší stoupání přes další pohoří, podvrcholovým tunelem a sjezd na Trebinje. Pak do místa noclehu na tábořišti u Slanskeho jezera kousek od města Nikšiče. Z kempu někdo vyjíždí do Nikšiče, já ještě vyjíždím ke zbytkům starého mostu a řádně si jej profotím. Je opravdu nádherný. Pak ještě přes kostelík se hřbitovem a po údržbě kola do hajan.
Den devátý, 1. 8. – Z Nikšiče na Ostrožský monastýr, zastávka u Ostrožského jezera a do Petrovacu (42 km, 513 km převýšení)
Takže, vyjíždíme směr Ostrožský monastýr. Míjíme Carův most (dlouhý 269 m, má 18 polí a dosahuje výšky 13 m.) nad řekou Zetou, pak vyjíždíme do sedla. Vjíždíme do opuštěné vesnice Stubica. Pak sjezd skrz požáry na novou asfaltku vedoucí nahoru na Ostrožský monastýr. Tato silnička je velmi zajímavá, po pravé straně konči hranou kolmo dolů bez jakéhokoli svodidla či jiné zábrany, takže když jede někdo proti nám shora, jedeme pěkně při kraji a kdybychom museli sesednout, pomale už není kam, pod námi je hlubina. Dobré na morál. Člověk se tu opravdu vybál. Ostrožský monastýr – klášter ve skále. Prostě obestavěli dutinu ve skále. Je zde množství fresek a je odsud pěkný výhled. Zájemci mohli do kláštera na prohlídku. Pak sjezík dolů, zastavení v restauraci na jídlo, to se opravdu nedalo sníst, uf. A pak jen již dolů k autobusu, nakládání kol a po malé zastávce u Skadarského jezera, kde jsme si trochu odpočinuli a nakoupili vínka ve sklepě odjezd do kempu Petrovac.
Den desátý, 2. 8. – V Petrovacu úžasné koupání, pláž, autobusem do Starého Baru – prohlídka a na kolech do Ujcinu a k albánským hranicím.
Takže fantastické koupání v moři, pak autobusem do města duchů – Starého Baru. Velmi hezká prohlídka starého města, značně poškozeného zemětřesením. Pak již na kolech pomalou jízdou kolem staletých olivovníků, muslimských mešit arybářských domečků přes Zaljevo, Dobrou vodu, D. Klezna do Ujcinu s prohlídkou pevnosti a nákupu na tržnici a pak již po silnici k albánským hranicím s prohlídkou delty řeky Bojany s loděmi a restauracemi. Návrat do kempu u Dlouhé pláže kousek od Uljcinu. Večerní fantastické koupání v moři na Dlouhé pláži (velmi podobné jako koupání u Marseile).
Bar – největší město v jižní části, přístav, na úpatí pohoří Rumija. Je znám předevčím olivovníky (asi 100.000 olivovníků, část ves stáří 1.000 let) a vinicemi. Je zde nejkvalitnější olivový olej na Jadranu. Nové město bylo založeno až koncem 19. stol. A bylo hodně zničeno při zemětřesení v roce 1979. Starý Bar byl založen v 6. až 7. století na úpatí pohoří Rumija. Nazývalo se Antibaris. Pak zde bylo knížectví Zeta, pak Benátčané, pak Turci. Pak bylo město po velkém zpustošení Turky městem duchů až do zemětřesení v roce 1979. Pak zde proběhla obnova.
Uljcinj – nejjižněji položené město ČH, malý přístav a jedno z největších letovisek ČH. Město je obydleno Černohorci, Albánci a etnickými Muslimy. Ujcinská riviéra začíná ve městě a táhne se až k ústí řeky bojany na hranicích s Abánií. Zakladatelé osady byly Colchinium Ilyrové. Byli zde i řečtí přistěhovalci. Před naším letopočtem ovládli celou oblast Římané. Za Římanů se město nazývalo Olcinium. Pak zde byla byzantská říše, pak rašské knížectví, pak ovládli místo Benátčané, pak Turci. Proběhlo zde několik zemětřesení. Část hradu v Ujcinu obsahuje tzv. kyklopské hradby, které vybudovali Ilyrové v 5. století př.n.l.
Den jedenáctý, 3. 8. – Z autobusem do boce Kotorské s prohlídkou Kotoru a pak do Dubrovníku
Takže, předposlední den a cesta autobusem do boce Kotorské s prohlídkou starobilého Kotoru. Vzhledem k tomu, že jsem již nahoře na pevnosti byl, věnoval jsem se tentokráte důkladné prohlídce města. A bylo se na co dívat. Atmosféra v uličkách starého města byla neuvěřitelná. Foťák nestíhal. Karty se plnily neuvěřitelným fofrem. Město je nabito památkami tak, že člověk neví co si má dříve prohlédnout. Také ochutnávka z místní kuchyně dopadla skvěle – chobotničky byly obvzláště dobré. Po prohlídce Kotoru odjezd do Dubrovníku. Zde vykoupání v moři a pak večer posezení na rozloučenou.
Kotor – na úpatí pohoří Lovčen. Je v seznamu Unesco. V roce 1979 prodělalo město zemětřesení s ohromnými škodami – dlouho se opravovalo. Město má starou námořní tradici. Byl druhou hlavní námořní základnou Rakousko-Uherska. Kotor založili Řekové jako Akurion, pak zde byli Římané – název Acruvium, pak Byzantinci a Slované. Pak se jej zmocnili Benátčané, pak Rakušané. Pak byl součástí Královstbí Jugoslávie. Pak již jako ČH.
Den dvanáctý – poslední, 4. 8. – Prohlídka Dubrovníku a zpět, domů
Takže, ráno odjezd místní dopravou na prohlídku pevnosti. Byl jsem zde již několikrát, nic nového, ale stále je na co dívat. Na hradbách už to znám, tak tentorkrát jsem se soustředil na uličky a přístav. Velmi efektní podívaná na střídání městské stráže a na místní kapelu na náměstí. Cesta zpět do kempu, poslední Kudrnovský oběd, pozorování požáru nad Dubrovníkem a jeho hašení a pak již odjezd domů. Odjez se málem změnil v malé drama, jezdili jsme s autobusem kolem Dubrovníku a nemohli odjed, všude řádily požáry. Pak se řidiči podařilo najít skulinu a měli jsme štěstí, údajně hodinu po našem odjezdu byly všechny cesty uzavřeny. Tehdy shořel veškerý porost kolem Dubrovníku.