s cestovkou

 

 

 

 

 

 

             Už dlouho jsem měl chuť se podívat na kole na balkán. Je to touha po ještě nepoškozené přírodě, po poznání lidí ještě pokud možno nezkaženými moderní dobou ale taky po důkladnějším otestování mého, ještě docela nového celoodpruženého kola. Jak se ukázalo, všeho jsem si užil, ale asi nejvíc nakonec toho kola. Měl jsem dojem, že ten kdo vymyslel celoodpružené kolo, určitě jezdil v Rumunsku. Nikde jinde pro něj nejsou asi vhodnější cesty. Mimo hlavní tahy je množství kamenitých cest, které jsou v mapě označeny jako silnice pro provoz motorových vozidel. Málokde jinde se vám podaří tak snadno předjíždět na kole osobní auta kličkující mezi kameny a výmoly. Náklaďáky ne, ty jsou rychlejší. Běžné, ještě horší cesty mají něco hodně společného s tankodromem, samá díra, kámen, brod nebo hovno. Skutečně jsem litoval pevnorámaře a hlavně několik odvážlivců na trekových kolech. Ty kola určitě dostala pořádně zabrat. Vím dobře co říkám, samému už mi praskly dva různé trekové rámy. A pokud se náhodou dostanete na asfaltový hlavní tah, tak po jeho absolvování začínáte věřit že přeci jen nějakého toho andělíčka strážníčka máte. Jeli jsme po takové silnici od Herkulových lázní a je to o život. Jezdí zde hodně tiráků na tureckou hranici a ti absolutně neregistrují, že po silnici před nimi jede nějaké kolo. Není výjimkou centimetrová vzdálenost mezi nimi a vámi když se kolem vás řítí. Ale přes to všechno je zde krajina krásná a zážitky skutečně silné. Chce to ale nějaký čas a zažít. Pak už je to pohoda.

     K fotografiím bych chtěl jen upozornit, že obvykle v těch nejdramatičtějších a nejzajímavějších chvílích měl člověk zpravidla nejvíc práce s řízením kola a pokud se někde zastavil, nemohl se dlouho zdržovat z důvodu místy nevalného značení a tudíž snadné možnosti ztráty orientace v případě odtržení od skupiny (a ta se místy sakra rychle vzadalovala a pak velmi těžko dostihovala) a taky že, jak jsme brzy zjistili, je zde všude velmi snadno být napaden nějakým místním psem (nebo i více) který v nás zpravidla vidí vetřelce (zřejmě je tak i vychován – jako ochránce stáda) a tak není radno se příliš pohybovat osamoceně. Proto v některých částech vypadají fotografie docela pohodově, ale opak byl někdy pravdou.

Den první – cesta do české vesnice Gernik a malé zkušební kolečko  fotogalerie

Vyrážíme z autobusového nádraží v Brně a jedeme bez přerušení přes noc až do rumunského Temešváru. Zde vystupujeme v časných ranních hodinách a jdeme na prohlídku středu města s tím, že až otevřou směnárny, vyměníme za místní peníze. Jdeme přímo na hlavní, květinami vysázené náměstí, kde si prohlédneme prostranství před Operou kde nedávno probíhaly ony důležité události, dále část před velkolepým, nedávno dostavěným monastýrem a bloumáme v okolních uličkách. Po výměně peněz si připadáme jako milionáři. Ale jen do chvíle, kdy si něco koupíme. Částky, i když nemají velkou hodnotu, které zde pak platíme za útratu nás ale rychle vyléčí. Za malý nákup platíme tisíce. Nasedáme a jedeme tentokrát až do cíle naší cesty, pro nás první české vesnice v Rumunsku. Cestou ale dochází ke změně proti plánu. Průvodci nás upozorňují na to, že v Gerniku, to je největší česká vesnice vzniklá v roce 1827 (má i obecní úřad), právě začíná český festival. Bylo by proto vhodné proti normálu změnit trasu a jet nejdříve tam. I pokud by nás festival nezajímal, tak většina čechů ze všech českých vesnic bude zde a tak by se nám mohlo stát, že pokud bychom v té době budeme v jiné vesnici, tak bychom tu nemuseli mít s kým komunikovat. A tak jsme tak jeli.

Krkolomnou cestou do kopců jsme se vyškrabali do výšky 550 m. n m. jmenované vesnice, vyložili si věci na místním fotbalovém hřišti, přeměněném na tábořiště a hned jsme vyrazili na zkušební kolečko, shodit ze sebe ospalost po jízdě autobusem. Ale to si s námi průvodce docela zalaškoval. Hned nám ukázal, po jakých cestách se to zde jezdí. Když jsem viděl ty místní rozbité a kamenité cesty s podélnými, půl metru (někde i mnohem více) hlubokými, vodou vymletými výmoly, bahnem a brody, bylo mi všelijak. Ale vzal jsem to jako zdokonalovací jízdu a nakonec přežil. Konec konců, když jsem zde viděl jet některé účastníky na trekových kolech, tak jsem se nakonec cítil docela v pohodě. Další věc, na kterou si zde člověk musí zvyknout je nedostatek vody. Proto, když na nějakou narazí, je dobré toho ve zdejším teple náležitě využít. Tak, když jsme dorazili do údolí vodních mlýnků (oblast U Petra u obce Gernik), kde se dalo v potoce vycáchat, tak jsme to hned také provedli. A udělali jsme dobře. Po příjezdu zdět na tábořiště jsme zjistili, že to s tou hygienou moc zázračné nebude, i když se nám pak podařilo v jednom stavení trochu umýt. Po večeři jsme postavili stany, kola zamkli doprostřed k sobě a první den byl za námi.

Den druhý – výlet do Svaté Heleny a pak k Dunaji a cestou zpět nahoru do Gerniku  fotogalerie

Ráno jsme se cestou vesnicí zastavili u školy, kde právě probíhal festival. Na školním dvoře místní právě předváděli svůj kulturní program. Ale i když zde bylo především české obyvatelstvo, byl zde vidět skutečně silný rumunský vliv. V krojích převládala červená a vůbec, jak jsme si i později všude všímali, byli všude použité mnohem křiklavější barvy než u nás. To byl tak ten hlavní rozdíl. Jinak všechny české vesnice v Rumunsku, které jsme později navštívili, hodně připomínaly ty u nás na Slovácku, tak jsem je znával z doby svého dětství.

Chvíli jsme se dívali a pak konečně vyjeli přes kopce po hodně kamenitých cestách mezi poli a pastvinami, ostružinovými pásy a lesíky, do další, nejstarší české vesnice Svaté Heleny. Tato vesnice byla založena v roce 1824 ve výšce cca 300 m. n. m. V okolí vesnice je mnoho jeskyní, závrtů a propastí typických pro krasové oblasti. Pro nás bylo zajímavé zjištění že se uprostřed vesnice vedle české školy nalézá český obchod s hospodou a pokud se člověk nedíval na značku, tak i s téměř českým pivem. A natočil mu ho český hospodský. Odpočinutí jsme vyrazili dál po kamenité cestě dolů, s pěknými výhledy, až téměř k Dunaji, kde jsme odbočili doprava a po asfaltové hlavní silnici jsme jeli do rumunské vesnice Moldova Noua a pak opět zpátky po silnici až úplně nahoru do Gerniku.

Den třetí – cesta z Gerniku přes přírodní park Bresnic do Rovenska   fotogalerie

Nabíráme vodu ve statku a loučíme se s Gernikem a vyrážíme zase přes kamení a pastviny, stoupání i sjezdíky do vesnice Sopotu Nou, kde si dáme malý odpočinek a pak do údolí řeky Nery s přírodní rezervací Bresnic. Údolí Bresnicu je protipól banátských kopců. Údolím teče řeka, a je zde úplně jiná atmosféra než nahoře na kopcích. Na konci údolí se uzavírá cesta pro kola a tak musíme sesednout, zamknout kola a pokračovat dál přes skálu po žebříku po svých. Jsme však odměněni příjemným vykoupáním v řece Neře.

Pak opět nazpátek celým příjemným údolím, zpět na místní silničky a pak již jen zase až úplně nahoru, na další kopec až do výšky 700 – 750 m. n. m. do vesnice Rovensko. Tato vesnice má ze všech českých vsí nejmalebnější polohu, byla založena v roce 1827 a má skutečně charakter horské obce. V zimě prý bývá zcela odříznutá od světa. Má dokonce vybudovaný vodovod.

V této vesnici jsme ubytováni na zahradě jednoho domu s naprosto fantastickým výhledem. Málokde se podaří, aby člověk mohl pozorovat přímo ze stanu úchvatnou horskou krajinu pod sebou „jak z vrcholu hory“.

Den čtvrtý – z Rovenska do Šumic  fotogalerie

Ráno se budíme před úsvitem a hromadně fotografujeme východ slunce nad horami (viz foto nahoře). Je to naprosto fascinující. Tak krásný výhled na svítání jsem ještě neviděl. Jdu se projít po vesnice a pozoruji strhující scenérie svítání. Tahle vesnice je naprosto kouzelná. Mají tu zajímavé náměstíčko s posezením před hospodou, kde jsme večeřeli i snídali. V hospodě je Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku. Procházím celou vesnici a pak pomalu vyjíždím na další cestu.

Sjíždíme až úplně dolů do údolí a jedeme velkou část cesty po asfaltu. Pak odbočujeme zas doprava směrem ke kopcům na malé silničky až k vesnici Putna. Zde se koupeme, odpočíváme a pak již zas rozbitými cestami přes četné brody a kamení až nahoru do české vesnice Šumice. Cestou jsme si jen vyzkoušeli průchodnost cesty, když je obsazena kravami a psy, když je hlídají. Museli jsme psi zahnat křikem a kamením abychom mohli projet. V horní části cesty před vesnicí jsme museli místy přímo mezi poli a přes ploty, abychom se do vesnice vůbec dostali.

Šumice jsou opět na kopci a to ve výšce asi 600 m. n. m. Byla založena v roce 1828 a funguje tady možná nejmenší škola v Evropě, která má jenom čtyři žáky. Je nejzdálenější od všech českých vesnic – do nejbližšího Rovenska je 13 hodin pěšky. Večer posedíme na místní poště – obchodě – hospodě při kytaře.

Den pátý – ze Šumic přes Herkulových lázní na tábořiště v národním parku pod horami  fotogalerie

Tato trasa se jede po celkem dobře upravené šotolině a pak po asfaltce. Cesta poměrně rychle s malými zastávkami uběhla až před železniční stanici Herkulových lázní, kde nás čekal autobus. Zde jsme chutně posvačili a pak pomalu projeli Herkulovými lázněmi. Prohlédli jsme si lázeňské náměstí, monastýr a pak jsme hledali nějaký vhodný malý bazén u řeky, napájený horkým minerálním pramenem. Viděli jsme jich několik, ale až jeden za městem nás zaujal a ten jsme vyzkoušeli. Voda byla horká, siřičitá, ale znamenitě jsme si v ní odpočinuli. Taky velmi dobře působila očistným účinkem. To jsme velmi ocenili ve zdejším teplém, vlhkém ovzduší, kde jsme byli neustále propocení. Stavili jsme se ještě na koupališti a pak jsme již jeli až na tábořiště v horách. Zde bylo ještě před večerem znamenité koupání v horské říčce. No skvělé.

Den šestý – z tábořiště opět přes Herkulovi lázně kolem Dunaje do Dubove   fotogalerie

Ráno vyrážíme zpět do Herkulových lázní, které si ještě jednou prohlížíme. Někteří se věnují masážím, jiní nakupují a jiní jen tak odpočívají a popíjí.

Pak vyjíždíme na nezáživnou cestu po frekventovaných silnicích směrem k Dunaji. Je to výpadovka na turecké hranice a tiráci tu jezdí jako dobytek. Zastavujeme až u autobusu na polední pauze v městečku Orsova. Je tu zajímavý kostel který si prohlížíme. Je postaven v moderním stylu ale působí na nás velmi dobře. Pak opět vyrážíme podél Dunaje. Místy jsou zde zajímavé pohledy. Hned za Orsovou potkáváme krytý povoz s koníkem, cigánkou a děckem. Pohled jak z románu. Ale hned začala škemrat peníze. Jedeme dál. Další zajímavostí je portrét Decebala, který rumuni po vzoru američanů vytesali do skály nad řekou. Ale nedokončili ho, došly jim peníze.

Celou etapu zakončujeme ve vesnici Dubová, kde vedle restaurace stavíme stany. Kvůli začínajícím střevním potížím musím vynechat ještě malý výlet do jeskyně u Dunaje, kam ještě ostatní zajeli.

Den sedmý – Z Dubové do Bígru autobusem  fotogalerie

Do rána jsem měl bohužel příliš silné střevní potíže a tak jsem nucen další etapu využít pohostinství naší terénní Karosy. Ale byl to také docela silný zážitek, když jsme se s ní a s vlekem prodírali po terénnější úzké lesní cestě do prudkého kopce. Jak jsem se později dověděl, tak zde jezdíli pouze náklaďáky, autobus tu asi moc nejel. Tam kdybychom se šprajcli tak nevím jak bychom vycouvávali. Několik kilometrů tam nebylo místo na otočení. V jednom místě jsme měli štěstí že zrovna místní prořezávali padlé stromy přes cestu. Kdyby tam nebyli, tak bychom ty stromy snad museli rozřezat sami. A na jiném jsme potkali náklaďák a bylo z toho docela silné vycouvávání a všechno o fous, ale nakonec to dobře dopadlo.

Vesnice byla opět až na samém kopci ve výšce 500 – 550 m. n. m. Založena byla v roce 1827. Tato vesnice má jako jediná vynikající zdroj pitné vody.

Protože jsme zde celkem brzo a střeva už se taky trochu zklidnila udělali jsme si malou procházku přes vesnici. Tak jako jsem již řekl, kdyby nepoužívali tak křiklavé barvy, bylo by zde jako za mého mládí na Slovácku. Všechno jsme si důkladně prohlédli, jako místní památný nejstarší strom, nakoupili si pálenky a domácího sýru. Na tom jsme si zvlášť pochutnali. Tak jsme si ho něco nakoupili i domů. Místním to pomůže a my si pošmáknem. V podstatě jsem ho jedl celou cestu až domů a ještě trochu zbylo. Pak jsme si šli zřídit poslední nocleh na zahradě jednoho domu. Hospodář se málem urazil, když jsme si u něj na dvorku chtěli zamknout kola. Nechat odemčená kola bychom si jinde v Rumunsku nemohli dovolit. Jen v české vesnici je to možné.

Den osmý – poslední. Z Bígru do Berzasky  fotogalerie

Ráno se probouzíme do posledního dne na zahradě domu v Bígru. Čeká nás ale nejen naše připravená snídaně jako každý den, ale navíc i snídaně, kterou nám připravili naši hostitelé jako ukázku té jejich kuchyně. Je to vejce na špeku se sýrem a kukuřičnou kaší. Docela jsme si pošmákli, i když pro některé ke kukuřičná kaše trochu nezvyklá.

Po snídani vyrážíme. Čeká nás vělmi pěkná trasa přes kopec mezi loukami a pak příjemná pěšina lesem do údolí. Hned na kopci jsme se roztrhali jak každý zastavuje a obdivuje krajinu. Pak následuje sjezd pěšinou lesem, kde se už ale příliš zastavovat nechce, buďto že je potřeba se soustředit na jízdu, anebo že to jede tak pěkně, že je člověku líto zastavit, byť by se ukázal hezký pohled na focení. Je potřeba si ještě dobře užít poslední příjemné jízdy. Dole pod kopcem se sjíždíme a pak již následuje jen fádní cesta údolím po běžných štěrkových cestách. Cestou již jen vidíme zbytky dolu a pak nás čeká závěrečné koupání v říčce. Po příjemném odpočinku již jen přejíždíme do vesnice Berzasca, kde nás čeká autobus, nakládání kol a odjezd domů.

Tato akce byla velmi zajímavá a poučná. Člověku chvíli trvá, než se na prostředí adaptuje, neboť prostředí Balkánu je pro nás více než nezvyklé. Skutečně to chvíli trvá, než se na ně adaptuje, a je schopen si zážitky patřičně vychutnat. Jsou zde naprosto jiná měřítka než na jaké jsme zvyklí. Ale jet sem určitě stálo za to.