– srpen 2006  s cestovkou

Ještě během svého cestování po rumunském Banátu v roce 2005 ve mně uzrála myšlenka podívat se takto, to je na kole s cestovkou, i na Ukrajinu. Právě tato země mě velice lákala svou krásnou přírodou, která se všude prezentuje, svou příbuzností k českému státu jak v minulosti, tak i v současnosti, kdy spousta zdejších lidí u nás pracuje i určitým tajemnem, který u nás ve vztahu k Ukrajině stále přežívá. Setkávám se s tím na každém kroku. Jakmile se někde zmíním o tom, že se chci na Ukrajinu podívat, jsem málem považován za dobrodruha (nejen málem). No, je lepšího doporučení? Ale to, co jsem zde našel, je úplně něco jiného, než to, co se povídá. Našel jsem úplně normální, upřímné lidi, jen trochu chudší než jsme my. Samozřejmě se to týká více částí mimo centra. V centrech jsou lidé jako všude jinde. A hlavně jsem zde zjistil, že Ukrajina je snad jediná země, kde náš stát i naši lidé mají ještě stále dobré jméno, neboť jak sami ukrajinci uvádí, za našeho státu se měli nejlépe a v současnosti u nás nachází práci, což jim značně pomáhá z jejich současné chudoby. Ti, co jim škodí naštěstí nejsou Češi. A zatím k nim ještě nedorazili naši zbohatlíci a zloději, jako jinde v Evropě, aby nám u nich naše jméno pokazili. Tak to snad ještě chvíli vydrží. Pravděpodobně do doby, než u sebe vybudují pohodlné zázemí pro turisty, které tyto individua přilákají.

Pátek, první den – odjezd a prohlídka Užhorodu fotogalerie

Odjezd byl stanoven, jako již tradičně , z brněnského autobusového nádraží Na Zvonařce. Po příjezdu autobusu proběhlo nakládání a pak již hurá, přes Slovensko na Ukrajinu. V noci byla malá komplikace jen před slovenskými hranicemi, kdy na motoru autobusu popraskaly všechny řemeny a už to chvíli vypadalo, že vznikl problém a pak ještě na ukrajinských hranicích, kdy nás nechali celníci delší dobu „vyhnít“, asi abychom to neměli tak jednoduché. A pak jsme se již probudili až před Užhorodem, kde jsme měli naplánovanou prohlídku.

V Užhorodě jsme zastavili s autobusem v údajně nejdelší lipové aleji v Evropě. Tady jsme zjistili, že se žádná exotičnost nekoná, že Užhorod je úplně normální město jako skoro každé u nás, a liší se jen nápisy v jiném jazyce. A kostely jsou trochu jiné. Přeci jen jsme v zemi, kde převažuje pravoslavná víra. Ale v obchodech je téměř to samé, jako u nás. A tak jsme opět nasedli do autobusu a vyrazili k první cyklistické etapě.

Sobota – první etapa fotogalerie

Autobus nás vysadil ještě týž den v sedle pod Podobovcem a naše putování začalo. První etapa vedla malebným podhůřím po polních, kamenitých cestách a jen místy po „ukrajinských“ asfaltkách žádné extra kvality. Po nezbytné instruktáži jsme se po skupinkách trousili mezi pastvinami, vesnicemi a kolem samot a obdivovali krajinu a malebná zákoutí. Byli jsme zdejší krajinou doslova unešeni. Jeli jsme ze sedla dolů do údolí, pak nahoru polní cestou přes další hřebínek a dalším údolím pocuchaným po povodních k „vodopádu“ Šipot.

Od vodopádu jsme si zvolili terénní variantu přes další hřbet od vesnice Izky kolem pěkného dřevěného kostelíka. Po výjezdu na hřeben jsme obdivovali překrásné výhledy do kraje a starobylý kříž jako z románu (viz obrázek). Pak již jen následoval sjezd do vesnice Ričky, kde jsme měli připravené tábořiště. Jen jsme při sjezdu přemýšleli, jestli sjíždíme do správného údolí. Z hřebene to bylo trochu nepřehledné. Ale podařilo se. Tábořiště bylo na hřišti uprostřed vesnice přímo vedle domku místní učitelky, kde jsme měli možnost komfortního sprchování a úschovy kol. Večer jsme měli malý seznamovací večírek abychom se trochu navzájem poznali. A pak již první noc pod stanem…..

Neděle – etapa druhá, do Siněvirského národního parku fotogalerie

Probudili jsem se do romantického rána ponořeného v cárech mlhy a po jejím rozplynutí do dalšího překrásného dne. Po snídani, rozdání mapek a nezbytném poučení na cestu hlavním průvodcem jsme opět vyrazili. Tak jako předchozí den jsme hned ve vesnici obdivovali lidová stavení, některá jako z pohádky, jen ty modré okenice, stejně jako v Rumunsku, jsme nějak nemohli strávit. Holt jsme zvyklí na jinou barevnost. Pak jsme projeli po asfaltce údolí podle říčky dolů do Mežgorje (zde nám obchod na křižovatce připomněl běžnou civilizaci jako u nás) a odbočili doleva na Siněvir. Pak již následoval asfaltový prudký a dlouhý výšlap nahoru do sedla a brány do Siněvirského národního parku. A zde začíná ten pravý požitek – sjezd po táhlém hřebeni s fantastickými výhledy a na závěr po sjezdovce dolů k vesnici Siněvir, pak šašlik v kolibě v Toučce, pak opět asfaltový výšlap dlouhým údolím k jezeru Siněvir, kde právě probíhal lidový festival. Trochu jsme se tu v tom mumraji porozhlédli, poslechli si lidovou hudbu a zpěv, linoucí se z amfiteátru a pak jsme již spěchali zpět ke kolibě v Toučce, kde jsme obědvali šašlik. Zde jsme již měli připravené na zahradě koliby tábořiště. Tady jsme si po prašném dni opravdu vychutnali koupání v řece před večerem.

Pondělí – muzeum vorařství a Koločava fotogalerie

Ráno jsme se probudili po prudké noční bouřce (někteří, co nemají tak kvalitní stan, vyplaveni) a vydali se na další cestu. Nejdříve jsme se vrátili směrem na Siněvirské jezero do údolí Siněvir k muzeu vorařství a pak jeli zpět přes Toučku do Koločavy, kde byl cíl dnešní etapy.

Muzeum vorařství je v údolí Siněvir na říčce Ozerjance. Původně zde byla ještě nedávno přehradní nádrž, ale při povodních byla hráz stržena a jezero zaniklo. Tato skutečnost zcela změnila jak ráz krajiny, tak i částečné vylidnění zdejší krajiny. Až dosud se tu lidé živili převážně v lese a vorařstvím, ale ztrátou jezera o tuto možnost obživy přišli. Na stržené hrázi ve zbylém stavení alespoň zřídili muzeum vorařství s pěknou sbírkou předmětů, dokumentující zdejší těžký život místních lidí. Jsou tu vystaveny předměty denní potřeby jako i oblečení, obutí, keramika a další. Dále je tu v modelech i schématech zdokumentováno zdejšího vorařství. Přímo nad muzeem ustí z lesa funkční dřevěný kulatinový žleb na stahování dřeva k vodě. Jako v pohádce.

Od muzea jsme si projeli velkou část údolí, kde jsme se nemohli nabažit pohledů do krajiny, na romantická stavení a pastviny. Byl to skutečně zážitek. Pak jsme se otočili a jeli zpět k Toučce a pak již dál podle řeky Terebly po asfaltce do Koločavy. Tato část cesty již byla vcelku nezáživná. V Koločavě jsme byly samozřejmě zvědaví na Četnickou hospodu na místě bývalé četnické stanice (nedávno vybudovaná na ruinách stanice) – zde jsme si hned dali pivko v kríglech Starobrna, prohlédli si místní dřevěný kostelík, u kterého jsou pohřbení dva zastřelení čeští četníci a podívali se na hrob Nikoly šuhaje-loupežníka i Eržiky na místním hřbitově. Pak jsme se ubytovali v místní škole v tělocvičně, kterou jsme tu již měli připravenou. Ve škole je muzeum Ivana Olbrachta a před ní jeho pomník. A pak jsme se ještě, z volné chvíle, projeli přes řeku Tereblu a „houpací“ most (koukni vedle – zavěšený jen na dvou ocelových lanech) do takového pěkného zarostlého údolíčka s minerálním vodou a divokým potokem, kde jsme si přes kameny vyzkoušeli co je to „terén“ pro kolo a taky se slušně vykoupali. No, a pak již jen zpět na večerní posezení do Četnické hodpody a do hajan. A ještě – v hospodě jsme byli hodně překvapeni, když nám servírka (jinak místní učitelka) sdělila, že vodku již nemá, neboť ji ten den všechnu vypilo pět českých autobusů, které tu byly před námi. Ale že levnou nám nedá, to že pan šéf zakázal. Ale ať vydržíme, že nám tu dobrou sežene. A taky asi do půlhodiny sehnala :-)).

Úterý – údolí monastirů a řeky Teresvy, geografický střed Evropy fotogalerie

Ráno, po probuzení, jsme s radostí konstatovali, že v noci opět pršelo, ale my byli schovaní. Druhá parta v druhé tělocvičně měla menší štěstí, tam zatékalo….. A tak jsme opět vyjeli. Opět dolů po toku řeky Terebly. Jeli jsme po silnici, která byla kdysi vcelku slušnou silnicí, asi jako u nás, ale povodeň ji na větší části úplně zrušila. Zatím ji stačili náklaďáky sice znovu navézt, ale už zde nemají peníze na konečný asfaltový povrch. A tak se jede po silnici a najednou šikmo asfalt končí a pokračuje kamenitá cesta, pak zas kousek asfaltu a zase kamení a tak pořád dokola. Zřejmě to takhle bude muset ještě nějakou dobu vydržet.

Kolem této trasy je několik monastirů, ale některé jsou uzavřené za plotem a tím nepřístupné. S přístupností veřejnosti do církevních staveb je zde opravdu problém . Za celou cestu jsme se dostali jen do jednoho. Ale asi uprostřed trasy se nám podařilo prohlédnout si alespoň zvenku aspoň jeden, zato ale velmi hezký. Museli jsme za ním ale odbočit od řeky a přebrodit se přes potok. Ale ten pohled stál opravdu za to. Je vidět, že bez ohledu na zdejší chudobu se do církevních staveb cpou opravdu velké peníze.

A pak jsme již pokračovali údolím Terebly dolů, kolem pastvin a lesů a pak přes most a malou pahorkatinu k řece Teresvě, k cíly dnešní cesty, k povodní zničenému mostu místní železnice v Neresnici. A pak dolů k městečku Těresva, kde jsme se vykoupali a nalodili na autobus. Ten nás převezl oblastí Huculů do místa, které kdysi zaměřili geometři jako střed Evropy. Bohužel ale začalo pršet. A pak jsme, opět autobusem, přejeli na místo noclehu, tábořiště s tavernou, kde jsme si opět užívali šašliku a vodky. A stále pršelo……

Středa – Jablonický průsmyk – údolí Černé Tisy fotogalerie

Přeci jen přestalo pršet. Už jsme v to ani nedoufali. Nasedli jsme do autobusu a nechali se mastňácky vyvézt do Jablonického průsmyku. Jablonický průsmyk je hranicí mezi Zakarpatskou a Ivano-frankovskou oblastí. Jsou zde památníky těžkých bojů obou světových válek, ale také stánky se suvenýry a občerstvovny. Kolmo jsme se vydali na Černohorský hřeben (jedna z nejhodnotnějších částí zájezdu), po kterém jsme jeli, kochajíce se nádhernými výhledy, místy se brodíce v bahně až do města Jasina, vlakové konečné stanice za první republiky – nejvýchodnější prvorepublikové město. Zde jsme se velmi dobře najedli a pak již jen sjeli údolím Černé Tisy do dalšího tábořiště ve vesnici Kvasy. Cestou jsme si konečně prohlédli jediný monastit, do kterého jsme se dostali.

Čtvrtek – Kvasy – Veliký Byčov fotogalerie

Ráno jsme se vydali přes soutok Bílé a Černé Tisy po asfaltce až do Rachova, kde jsme si udělali prohlídku. Pak jsme se vydali opět do kopců (a pořádných) po cestě „legionářů“ na boční hřeben Svidovecké poloniny do sedla, pak pěkný sjezdík, hospůdka v Kosovské Poljaně a pak ještě přes jeden hřeben až k Rumunským hranicím, do Kobylecké Poljany a pak již jen údolím po silnici do Velikého Byčkova. Zde nás již čekal autobus s gáblíkem a nakládání kol.

Čtvrtek – odpoledne – koupání ve slaném jezeře v Solotvině fotogalerie

Odpoledne nás zavezl autobus na poslední místo na území Ukrajiny, kde vystupujeme a jdeme se vykoupat. Je to koupání ve slaném jezeře (asi 20x slanější než moře) na místě bývalého solného dolu. Koupání bylo hodně zajímavé, když jsme se nadnášeli ve vodě jako korek a nemohli se pořádně potopit. Některým se to ale povedlo, ale ti pak naříkali jak je ta voda pálí. Proto jsme po vykoupání museli všichni využít za poplatek místních primitivních sprch, abychom se nánosů soli na těle zbavili. Pak již následovala jen cesta domů. V autobuse jsme náležitě koupání ocenili, krásně nás osvěžilo a pomohlo k odstranění únavy.

Tento zájezd byl velmi zajímavý a poučný. Zbavil nás množství mylných představ a mýtů. Je to vstutku něco úplně jiného než se u nás traduje.